Ráda stavím mosty
pro domácí i hosty.
Mostu základ –
dobrý překlad.
Patřím k té generaci Čechů, která si přímo ve školních lavicích prožila přechod z povinného ruského jazyka na svobodu volby. Během prázdnin se z ruštinářů stali angličtináři a já jsem už tenkrát věděla, že jazyk je něco, co mě naprosto uchvacuje. Neměli jsme internet, počítač, ba ani CD přehrávač, cizojazyčných zdrojů bylo jako šafránu a každá příležitost číst nebo slyšet cizí jazyk byla vzácná. Těch hodin strávených u přetáčení magnetofonové kazety, kdy jste se zoufale snažili porozumět slovům písničky a napsat si její text!
Otevřely se hranice a otevřely se spousty jazykových kurzů. Byla jsem svědkem masového nadšení, že teď už budeme všichni umět jazyky a domluví se celý svět, ale pak také i většinového zklamání, že naučit se jazyk dobře není zas až taková hračka. Ovocem té doby jsou dnešní „věční začátečníci“.
Jazyky mezitím žijí dál a vyvíjejí se. Svět se stal menším, všechno je blíž než dřív, cizojazyčná gramotnost už je automatickou nutností a kdekdo si myslí, že máme vyhráno s robotickými překladači. Někam se vytrácí nadšení z jazyka. Někam se vytrácí úcta ke slovu. Jaksi jsme se odnaučili nad ním žasnout a dnešní urychlený svět se rád dorozumívá ve zkratkách. I Bůh by býval mohl nechtít plýtvat časem, ale rozhodl se utvářet naše dějiny slovem, nádherným slovem, kterým překlenuje propasti a rozechvívá v člověku lahodnou strunu ponětí, že slovo je tím vůbec nejstarším pokladem, který máme, protože tu bylo přece už na počátku.
Kdysi se mi zalíbila myšlenka, že kdo pracuje s jazyky, vlastně staví jakési pomyslné mosty, po nichž k sobě lidé nacházejí cestu. Ráda vám s těmito mosty pomůžu a dám si přitom záležet, aby ty mosty nebyly jen funkční, ale aby byly zároveň i krásné a skýtaly potěšení všem, kdo po nich budou kráčet.