Po dvou letech povinné ruštiny jsem si na základní škole zvolila jazyk anglický. Babička s dědou mě pak vzali na krátký poznávací zájezd do Itálie, kde jsem pronesla historickou větu: „Odtud ti jednou, babi, budu psát.“ Po návratu domů jsem dychtivě utíkala do knihkupectví, pořídila jsem si tehdy jedinou dostupnou učebnici italštiny pro samouky a tento nádherný jazyk mě doprovází životem až dodnes.
Um a cit pro slovo
a máme hotovo!
Na gymnáziu jsem si k angličtině přibrala ještě němčinu a poté jsem absolvovala anglickou a italskou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Myslela jsem tehdy na budoucnost, a tak jsem si při rozhodování mezi učitelstvím a překladatelstvím zvolila vystudovat obojí. Abych měla na svět jazyků ucelenější náhled, přičichla jsem při univerzitním studiu italštiny i ke španělštině.
Z Itálie jsem pak babičce opravdu psala. Během studia jsem jela na stáž do Florencie, prvního místa v mém životě, odkud se mi nechtělo vracet domů, a po osmi letech častých návratů se mi tento toskánský skvost stal opravdu druhým domovem.
Z Itálie jsem si přivezla zpět na Moravu albánského manžela, se kterým vychováváme naše zatím trojjazyčné děti. Mám tudíž tu čest opět žasnout a objevovat krásu i sice méně známého, ale neméně fascinujícího jazyka albánského.
Po studiu na univerzitě jsem učila pět let angličtinu a italštinu na gymnáziu ve Vyškově a po návratu z Itálie jsem začala učit a překládat na soukromo.
Miluji komunikaci s lidmi, když učím, a miluji i solitérní ponory do jazykových hlubin, když překládám. Mám moc ráda poezii, sama ji i píšu a zpívám a otázkou poetického překladu se zabývám už od dob své diplomové práce. Básně, písňové texty, dobré knihy a publicistika jsou oblasti, ve kterých se v překladu cítím jako ryba ve vodě.